Milé maminky,
mám velkou radost, že jste zavítaly na můj blog :-). S velkou pravděpodobností to totiž znamená, že se prostě jen potřebujete ujistit, že jsou i další mámy, které občas prožívají nějakou krizi, frustraci či které mají pocit, že jsou tak nějak nedokonalé.
A právě pro takové mámy jsem se rozhodla psát tento blog. Já mezi ně totiž patřím taky.
Nejsem laktační poradkyně, fyzioterapeutka, lektorka Trageschule, spánková antropoložka ani žádná jiná odbornice na miminka. Jsem máma téměř pětiměsíčního Metůdka, který je pro nás s manželem malinkým, a přitom tím největším dárečkem :-). Jenže i tenhle krásný dáreček se mnou někdy pořádně zamává a já jsem naprosto bezradná a se silami v koncích.
Díky tomu vznikají články, v nichž popisuji své zkušenosti a pocity.
Třeba tu objevíte něco, co s vámi bude rezonovat, a přesně to je mým velkým přáním :-).
Tak se začtěte a užijte si ten pocit, že je naprosto normální, že si občas prostě připadáte tak nějak… (NE)DOKONALÉ :-).
P.S.: Právě ležím v posteli vedle našeho štěstíčka, v ložnici je zhasnuto, mám v ruce mobil a píšu. Vím, že to není správné a že to snižuje kvalitu spánku (byť mám alespoň aplikaci Twilight), jenže jsme se s manželem domluvili, že bude pro broučka lepší, když se teď pokud možno nebude budit sám. Vždycky tak pláče… Abych si zachovala psychické zdraví a měla taky chvilku pro sebe, rozhodla jsem se to spojit – syn cítí moji přítomnost, a já tu přitom můžu být tak nějak sama se sebou. No, třeba za chvíli zjistím, že to také není to pravé ořechové, jenže chybami se člověk učí…
