Pamatuju si, že už když byla moje nejmladší sestřička malé miminko (a já jsem byla teprve ve 2. třídě ZŠ), nesnášela jsem, když dlouho plakala – bylo mi jí hrozně líto. To mi vydrželo dodnes, proto jsem velkou zastánkyní současného trendu, kterému se říká „kontaktní rodičovství“.
To, zda název pro tento typ přístupu k výchově miminek a dětí je vhodný, či nikoliv, teď ponechme stranou. Důležitý je pro mě osobně spíše samotný obsah tohoto přístupu než jeho název. Zahrnuje totiž to, co mě tak nějak táhlo už od dětství – být blízko svému dítěti, mazlit se s ním, nosit ho, spinkat s ním, nenechávat ho vyplakávat,… Zkrátka a dobře, dělat všechno proto, aby bylo spokojené a cítilo se milované.
Nicméně, pokud se snažíte tento krásný přístup také praktikovat, tak mi jistě dáte za pravdu, že někdy je to trošku k zbláznění. Nemám téměř žádnou chvilku pro sebe, pokud něco doma dělám, tak při tom mám většinou Metůdka uvázaného v šátku či v nosítku, případně leží v kuchyni na podložce, aby si moje záda a bedra mohla aspoň na chvíli odpočinout, zatímco vařím nebo uklízím nádobí. Všechno mi trvá dvakrát tak déle než dříve, protože to dělám buď s několika kilovou zátěží a s občasnou snahou při tom broučka nevzbudit, pokud spinká, a nebo odbíhám k podložce podávat odstrčené či odkutálené hračky a co chvíli se u šmudlíka zastavím, aby si nepřipadal moc odstrčený.
Občas mě napadá, jestli už to trochu nepřeháním, jenže bych měla obří výčitky svědomí, kdyby mi šmudla brečel odložený v postýlce „jen“ proto, že teď mám zase já právo mít chvilku pro sebe, nebo kvůli tomu, že chci doma něco v klídku udělat. (Je teda pravda, že už jsem párkrát odešla např. při sáhodlouhém uspávání do vedlejší místnosti, abych se zhluboka nadechla a vydechla a nabrala sílu a odvahu pokračovat, protože už jsem toho měla fakt dost. Není to však u nás pravidlem.)
Přitom si uvědomuju, jak je potřeba si právě tu chvilku pro sebe umět udělat a opečovat se. Jestliže se mám starat o druhé, potřebuju mít v sobě zdroj, ze kterého můžu brát – ten prostě logicky nemůže být prázdný. A pokud prázdný je, musím dávat z rezervy a cítím nechuť cokoliv pro druhé dělat. Už se mi stalo, že jsem si připadala vážně vyhořelá. To mi pomohlo k tomu, abych péči o broučka nepřeháněla a abych jednoduše alespoň částečně poslouchala svoje tělo a mysl – když se na to necítím, tak prostě zrovna neříkám básničky, nezpívám, nebo třeba neudělám manželovi snídani. Je to takový malý krůček, který mi ale hodně pomáhá. Jasně, že někdy něco musím udělat přes sílu a i přes to, že se mi nechce, nesmí to ale být příliš často, protože to vyhoření (byť naštěstí trvalo jen pár dní) už nechci znovu zažít.
I přes výše zmíněný posun k lepšímu mám však někdy chvilky, kdy už mám všeho dost a sžírá mě ukřivděný pocit, že se o broučka musím starat jenom já, že nemám ani chvilku pro sebe a že je to teda pěkně nefér. A tou chvilkou pro sebe nemyslím to, že si S METŮDKEM budu číst, zatímco ho kojím, S METŮDKEM si budeme prohlížet módní časopis, S METŮDKEM půjdu nakupovat (i když samozřejmě díky Bohu i za takové chvilky). Tou chvilkou pro sebe myslím chvíli, kdy jsem SAMA a můžu si dělat to, na co mám zrovna chuť, aniž bych současně úzkostlivě nesledovala naše zlatíčko, jestli nepotřebuje papat, přebalit, nebo jestli už není moc mrzuté a unavené.
A k tomu, abych tu svoji chvilku mohla mít, stačí vlastně jen jediné – říct si o pomoc. Zní to tak nádherně jednoduše, jenže pro mě je to extrémně těžké. Nebyla jsem zvyklá na to, že by se naše mamka třeba zavřela do ložnice s tím, že teď si chce číst, nebo že by si šla jen tak lehnout, protože je unavená. Naštěstí mám úžasného manžela, s nímž můžu tohle všechno probírat a který je ochotný mi aspoň někdy tu chvilku dopřát a o bobíska se postará. Myslím si, že k tomu vlastně má celkem dobrou motivaci – bude pak doma mít usměvavější manželku, která se láskyplně stará o jeho chlapečka, a ne fůrii, která mu dává při každé jeho chvíli odpočinku vyčítavě najevo, jaká je to chudinka a jak tady trpí.
Ani tohle však ještě není výhra. Nástrahy čekají na každém rohu. Když už mi totiž manžel nebo kdokoliv z rodiny tu moji chvilku čas od času dopřeje, najednou musím přemýšlet, čemu dát přednost. Vždyť je tady takový nepořádek. Konečně bych mohla udělat ty domácí práce, které se se šmudlou prostě udělat nedají. No jo, jenže já si tak zoufale potřebuju postit nějaký zábavný film a odpočinout si u něj. Neměla bych ale dělat něco smysluplnějšího, třeba si přečíst knížku o znakování s miminky??? Navíc si už chci skoro měsíc zacvičit…
Naštěstí se v takových okamžicích postupně učím odolávat vábení domácnosti a kárání vnitřního kritika a volím tu činnost, kterou zrovna nejvíc potřebuju.
No jo, už to holt není jako dřív, když jsme ještě bobíska neměli. I tak ale můžu být ráda za to, co mám. Až Metůdek začne lízt, tak už prý nebudu mít vůbec žádný volný čas.
No… Potěš koště…