Uvědomila jsem si, že ačkoliv jsem se minimálně v jednom článku zmínila o tom, že tak trochu trpím obsesí (neboli OCD, tedy obsedantně kompulzivní poruchou), neprozradila jsem vám, v čem přesně ta moje OCD spočívá. Netýká se totiž pouze prádla srovnaného podle barev, spodního prádla a ponožek nevyjímaje, má na svědomí také změnu písma u odrážek podle nadřazenosti či podřazenosti informace (ustanovila jsem si 4 typy písma, které pravidelně používám), vyrovnávání karet či figurek během deskových her (ó jéje, jaké to je utrpení, když z těch karet třeba musím brát, nebo když se z jakéhokoliv důvodu neustále posunují, tudíž je musím co chvíli rovnat!) či narovnávání křivých obrazů (já vím, tohleto je trochu klišé. Na manžela ale nemám, ten při přivrtávání čehokoliv na zeď nedá ani ránu bez vodováhy a nemá klid, pokud to není prostě dokonale vodorovné).
Kromě tohoto výčtu zahrnuje také NEUSTÁLÉ MYTÍ RUKOU KVŮLI KAŽDÉ BLBOSTI! S covidem to ještě zesílilo, ale pamatuju si, že už v pubertě jsem třeba jen sáhla na podlahu, na hlínu či na vázu s květinami a už jsem si běžela umýt ruce! V podstatě po všem, co považuju za „nečisté“, si ty ruce prostě musím umýt. Nemůžu si pomoct. Když jedu MHD s manželem a během jízdy stojíme, radši se chytnu jeho, než abych musela sahat na tyč, na kterou přede mnou sahalo obrovské množství lidí. (Ano, to, že má ty viry a bakterie pak na rukou manžel, kterého se následně chytnu za ruku a který pak třeba sahá na Metůdka, mě také znepokojuje. Pořád mi to ale kupodivu přijde tak nějak lepší než sahat rovnou na tyč. Přiznám se ale, že během covidu jsme se i kvůli mytí rukou pohádali. Představte si, manžel mě pohladil po tváři, aniž by si ty ruce předem umyl! Jistě chápete, že to pro mě byla prostě tragédie…)
Jsem fakt hodně štítivá. Pokud si mám sednout v Praze na trávu, opravdu pečlivě předem prozkoumávám, jestli na ní není kousek papírku či peříčka (o „vajglech“ a psích či člověčích exkrementech ani nemluvím). Pokud něco takového na zemi je, absolutně odmítám si tam sedat. To bych udělala snad pouze v případě, že by se mi chtělo omdlít.
Na tuto svoji štítivost dost narážím obzvlášť teď, když máme Metůdka. Ona se ta tráva v Praze s mimčem občas hodí, a když jsme venku, tak někdy nemám kapacitu na to, abych si vydezinfikovala ruce (zde si musím postěžovat – v Albertu sice stále mají zásobníky na dezinfekci, ta dezinfekce v nich ale není! Kdo má pak pořád jen tak sahat na ty špinavé košíky?!), prostě to risknu a doufám, že nic nechytneme. A to určitě musíte po tom, co všechno jsem vám tu napsala, uznat, že to je teda co říct!
Ale představte si, že já jdu ještě dál! Metulínek teď má tu neuvěřitelně roztomilou fázi, kdy nás občas krmí tím, co sám papá. Manžela takhle „donutil“ sníst dvě lžičky kozího jogurtu, který by do něj nikdo jiný nedostal. Jenže to krmení se netýká jen jídla. Metůdek samozřejmě moc rád prozkoumává předměty a jejich texturu pusinkou a totéž se někdy snaží dopřát i nám. Už jsem tedy ochutnala například sluchátka a tubu od krému na ruce. Já vím, zdá se, že to možná není nic moc, na mě je to ale, myslím, až dost. A ještě něco – dokonce se i stane, že kousek jídla, který Metulínek odhodí na zem, seberu a rovnou sním! (Musím samozřejmě vědět, že ta zem není extrémně špinavá.) Moje mamka se ségrou totiž navíc říkaly, že se tím posiluje střevní mikroflóra, takže při tom myslím na to, že mi to dělá vlastně dobře.
Zkrátka a dobře, od toho našeho šmudlíčka se mám stále co učit a každodenně objevuju něco „nového“, co už jsem dávno zapomněla. Díky Bohu za něj!
