Ačkoliv je našemu chlapečkovi šest měsíců, stále ho ještě plně kojím. S manželem věříme, že je mateřské mlíčko to nejlepší, co může dostat, navíc o kojení nechci v žádném případě přijít – a co já vím, třeba mu příkrmy tak zachutnají, že začne krmení z prsu sabotovat. Samozřejmě, že „dudání“ přináší i další bonusy – kromě mlíčka samotného to může být třeba příjemný pocit z toho, že může být miminko u maminky, takže se cítí v bezpečí. Sání ho navíc uklidňuje. Jenže kdo ví, jak to bude zrovna u našeho štěstíčka.
Zarytí zastánci příkrmů však můžou zůstat v klidu, neboť se je i přes moje výše zmíněné obavy chystáme postupně zavádět. Náš Metůdek je totiž velice zvídavý človíček, který chce využít každou příležitost k tomu, aby mohl svět kolem sebe prozkoumávat očíčky, ručkama i pusinkou (moje ségra to nazvala mindfulness v praxi, a má pravdu – Metulka si klidně desetkrát za den prohlíží tutéž hračku, pokaždé však s obrovským zaujetím, jako by ji viděl poprvé). Proto mu chceme dopřát, aby mohl začít zkoumat také nové chutě.
Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že až začneme s příkrmy, tak bude všechno kolem Metůdka – i včetně něj – pěkně špinavé. Nejlepší totiž asi bude, když bude moct jídlo nabírat přímo svojí ručičkou. Vyhneme se tak nežádoucímu zaklánění hlavičky při krmení lžičkou apod.
Vzápětí jsem si však uvědomila, jak jsou tyto mé myšlenky na zašpinění pokrytecké. Přestože je Metůdek zatím pouze kojený, takže by mohl být špinavý leda tak od blinkání nebo pokakání, lze na jeho oblečení zahlédnout skvrny od jídla. Ptáte se, jak je to možné? No, jednoduše – stará se o ně maminka.
Když jím, mám většinou broučka u sebe, a po najedení se občas nestačím divit, jaké stopy to na něm zanechalo. Skvrny na bodýčku, skvrny na dupačkách, skvrny na tepláčkách, drobky ve vláskách, drobky na krku… Zkrátka a dobře, už jsem si toho našeho kluka několikrát pořádně podrobila.
Manžel nemohl za nic na světě pochopit, jak se mi to vůbec může pokaždé povést. Tak jsem mu vysvětlila (a spousta z vás to jistě zná z vlastní zkušenosti), že když jím kilometr od stolu, jelikož šmudla začíná po všem chmatat a taky potřebuje nějaký osobní prostor, stane se celkem jednoduše, že mi na něj něco spadne nebo ukápne. Kdybych ho neměla v náručí, tak jsem špinavá já (ale to bych pravděpodobně seděla mnohem blíž stolu i talíři, takže by se ta pravděpodobnost klidně mohla zmenšit alespoň o 50 %).
Nedávno jsme se po nedělní dopolední mši rozhodli si zajít na oběd do jedné italské restaurace. Dala jsem si těstoviny s lososem a rajčaty. Když jsem dojedla, manžel si vzal syna do náruče, abych si mohla odskočit na toaletu.
Vrátila jsem se a začala jsem broučka strojit, manžel šel zaplatit jídlo. S velkým překvapením jsem zjistila, že má Metůdek červené fleky na tepláčkách, a když jsem ho otočila, ukázaly se fleky i na bílém bodýčku.
„Jo, prosím tě, Metůdek má na oblečení nějakej bobek,“ hlásil mi manžel, když se k nám vrátil od pokladny.
Cože, bobek???
Pak mi to došlo, byla to metafora a měla znamenat prostě zašpinění.
„Jo, já vím…,“ hlesla jsem.
Následovala krásná procházka a po ní posezení v cukrárně, abychom se všichni tři mohli nasvačit (nebojte, Metůdek měl sice taky cukr, ale jen v mlíčku). Rukou jsem se snažila co nejvíc zakrývat červenou skvrnu na broučkových tepláčkách.
Ach jo. A to jsme ještě ani nezačali s těmi příkrmy…
